10
J4
tTiTiATATAfA1rATAT lAtATATAtATATATA lTAATA'ATT-K
CÍSAŘOVNA ALŽBĚTA
Román oi Vilím BoroJ
A'
ti
"Tvá nutká ho odněkud při
nesla Snad od tvé kmotry
Dej ti na tea kflžck pozor jest to
velkcré tvoje dědictví po matce''
: "A kdo mač byt kmotrou?"
"I to je Žeru ubohál Však ji
jednou navštívíme Ale teď vy
skoč buď trochu veselejší uvař
něco k obědu _ V noci byl jsem ve
vsi) přinesl jsem nové zásoby po
travin Udílejme si dobrý obČd
zažcBme starosti a žal''
"Vy jste byl v noci dole?" tá
zala se dcera překvapené
"Ano byl"
"A já jsem to ani nepozoro
vala" ' "Spala jsi sladce Snad jsi prá
vě snila zase o panském přepychu
a nádheře!"
"A zase odcházíte?" ptala se
dívka jakoby posledních slov
otcových neslyšela
Ano" '
"A kam?"
"Projdu se v lesene2 oběd při
pravíš" "Jenom nechoďte daleko nevím
proč ale dnes se o vás strachuji"
"Proč Sem nahoru k nám
li lidé netroufají přijití A divé
zvěře se nebojí Ta nás zná ta
nám neublíží"
Trajan přehodil si pušku přes
rameno a odcSel
Marion osamotněla
Zvedla se s kmene mechem za
rostlého nasbírala na blízku ně
kolik 'suchých (vžtví a Šla dolů do
chatrče aby na otevřeném ohništi
rozdélala onen
Ur
#
Dole na úpatí hor v loveckém
zámku panovel čilý ruch
Kralevič Kudolí s hosty přibyl
na hooy
Arciknížata vévodové hrabata
baroni tvořili průvod princovi a
všichni byli nadšeni krásou ro
mantického kraje
Lovci kočáry sluhové kupili
se na dvoře
Lovecké psy svolávali lesními
rohy
Vznešená společnost lovecká re
jíž chystala
Princ Rudolf přicházel již v lo
veckém úboru
I v Šatech mysliveckých byla
postava jeho bohatýrskou
Růžové tváře jeho kypěly zdra
vím a Životem
Vesele plaý rozmaru proSrl zá
mek a zastavoval se a myslivci i se
sluhy vyptával se jích co nového
v Goergéni co dělá jejich rodina
jak se vede paní a což dětí?
Pak teprve se ptal po lese a po
stavu zvěře
Společnost lovecká byla
pohromadě Trubky zavřeštěly a
princ Rudolf se svými hosty ode
bral se do lesa
Na tento průvod byla rozkošná
podívaná
Hustý les ozýval se hlukem ro
hů trubek nadbáněČo veselým
smíchem a hovorem lovecké spo
lečnostil Vrchní lesní ubíral se plfímo za
princem '
Odvaha korunního prince byla
všeobecně známa a personál lesní
i lovčf obrátil na to všecku pozor
nost k tomu aby princ nikdy ne
zůstal pozadu
Pušky rachotily
Vybouření dravci obrovští hně
dí medvědi bručením a nevrle' se
ukrývali v houštiny Honci lov
ci a páni za nimit Objevilo se na
jednou asi pět medvědů
Lovecké společnosti zmocnila
se opravdová horečka
Nádlesní přičiflovali se aby
byli dravci arcivévodům nadbáně
ni v přílišné horlivostí vzdálili se
od prince " - — — — -
Korunní princ nedbal píJiá na
společnost se strany blížil se k
němu hnědý medvěd vzal ho na
mušku a zaujal v Ure ku jeho po
zornost Medvěd počal z prvu ustupovat
Utekl se v houští jakoby pozo
roval hrozící mu nebezpečí
Korunní princ v patách za ním
Odloučil se od společnosti osa
měl se svým medvědem jejž pro
následoval Rudolf namířil
Namířil a střelil
Obrovský medvěd poraněný za
řval a vztýčil se na obě zadní
nohy
Princ poznovu namířil a znova
vystřelil
Po výstřelu se rozzuřený med
věd vrhl na korunního prince Di
voce řval z plna hrdla a roztaže
nou tlamou těžce oddychoval
Rudolf vytrhl z pasu lovecký
nůž
Stanul pevně na svém místě a
očekával medvěda čekal aby ho
mohl uchopili za hrdlo
Medvěd vrhl se na korunního
prince Prínc vztáhl nůž k bod
nutí ale smekl se v trávě a klesl k
zemi
Postavení bylo strašné Nikdo
nebyl na blízku
V hlubinách lesa ozývaly se vý
střely a křik
Princ nadarmo by byl pomoci
se dovolával hluk a hlomoz by
hlas jeho přehlušily
Medvěd se rychle blížil
V tom okamžiku zachrastilo
blízké křoví a z něho vyskočil Ru
mun prostého zevnějšku
Kvapil tryskem pušku přitiskl
k líci namířil a vystřelil
Medvěd zachroptěl a svalil se u
nohou princových k zemi
Princ rychle vyskočil
Byl poněkud bledý kořen o
který klopýtl odřel mu tvář z níž
krvácel Na prsou měl myslive
cký kabát roztržený — byly na
něm stopy drápů dravcových
"Pojď se mnou abych tě odmě
nil' pravil' k svému zachránci
"Byl to pěkný výstřel"
Cizinec zavrtěl hlavou
"Kdo jsi? Pověz mně aspoň" své
jméno když odmítáš mou odmě
nu" "Jmenují se Traján " pravil
cizinec a jak přišel zmizel zase
rychle v houštinách
Na jiné straně v lese následoval
po malé chvílí výjev docela jiný
Družina jež obklopovala hrabě
tČte líajóže setkala se náhle na
malé mýtině s mužem divokého
zevnějšku
"Pytlák TrajánPzvolal nádles
nf a v domnění že koná pouze
svou povinnost přiložil pušku a
vystřelil
Chybil však a Traján rychle se
Ukryv za strom opáčil výstřel a
střelil nádlesního do nohy
Hrabě Hajóš po té vystřelil též
a Traján s výkřikem klesl k zemi
"Otče můj! Otče můj! "
zaúpěla Marion jež přilákána
prvním výstřelem sešla vrchu
dolů
Když spatřila otce tvého v krvi
oa zemi klesla s nářkem k němu
a s hlasitým pláčem raněného bu
dila k vědomí
Traján pokoušel se zvédnouti
se
Neměl však k tomu síly
Marion vzala otcovu hlavu do
svých dlaní a zoufale se ptala:
"Chceš mně něco říci tatíčku?
Vzpamatuj se tvá dcera zůstala
by v Širém světě ošiřelá opu
štěná I"
"Milá Marion"
Traján umlkl Oči jeho obra
cely se v sloup několik okamžiků
zápasil o Život
"Nakloň f ke mně blil Ten
kteitní list jetvůj ať to
nikdo neslyší Pravé jméno
tvé je hraběnka Zuzana Levaloval
Buď Šťastna má dcero Bůh
Nikdo x tich
těžce raněného
slov
Hrabě HajAš
dceři lesa mohl
kdož stáli kolem
neslyšeli těchto
který na spanilé
oči nechali po
slouchal pozorně ale kromě něko
lika prvních slov nezaslechl ni
čeho Miramon klesla k otci
Šeptala mu něžná milostná slo
va ale Traján jí již nerozuměl
Oči se mu zavíraly ruce mu
klesaly — ztratil vědomí
Křoviny zašustily
Rychlými kroky blížil se korun
ní princ
"Co se tu děje?" tázal se rozči
leně a rozhlédl se vyčítavě po pří
tomných "Zabili jsme pytláka!" pravil
hrabě Hajóšpopošed princi vstříc
"Byl to Člověk nadmíru nebez
pečoý b zlý'
"Ublížil vám někdy?" tázal se
princ
"Ne"
"Loupil snad zvěř?''
"Nadlesní pravil že nikoli"
'-'Proč tedy jste to učinili?'' '
"Byl nepřítelem vaší výsosti!"
"Proč si to myslíte?"
Hrabě Hajóš nedovedl odpově
děli "A co tato dívka?" tázal se Ru
dolf ukazuje na děvče nad otcem
se sklánějící a bědující
"Toť dcera pytlákova"
"Dopravte raněného do mého
lovČího zámku A pamatujte si
hrabě že tímto činem ukončil jste
naše přátelství Neuzdraví li se
Traján nechoďte více nikdy před
mou tvář! Opatřte rychle lékaře!
Učifite vše možné aby Traján byl
zachráněn! Rozumíte? Chci
aby byl zachován na živu! "
Pak obrátil se k ubohé plačící
dívce
"Nešťastné dítě nevím kdo
jsi ale chovám k tobě opravdovou
a hlubokou soustraať VstaCpojď
s námi nestrachuj se následní
trůnu rakouského postará se o
tvou budoucnost"
Princ Rudolf sklonil se k dívce
a zvedl ji se země
A lovci mlčky tiše smutně od
oášeli z lesa těžce poraněného sa
motáře Trajána v němž laskaví
čtenáři poznali již hraběte Levala
KAPITOLA 35
Nevlastni syn tílé paní
Venku metl podzimní vítr s je
kotem ulice
Počet chodců na hlavních uli
cích budapešťských se ztenčil
mnohé byly úplně prázdny
Byl chladný nevlídný podzimní
den
V palici hrabat Telekyův sedě
la hraběnka Levalová nevlastním
svým synsm Armandem Lcvalem
u okna a dívali se spolu na ulici
níž vrchr smítal prach vysoko do
vzduchu a na níž nebylo Člověka
koro ani viděti
Vlasy hraběnky Levalové pro
slavené druhdy krásky kněžny
Heleny Regensburgové byly již
šedivé Zdálo se že napadlo na
ně jíní anebo že si je snad rýžovou
moučkou posypala
Krásná pani seŠedivěla postava
její se poněkud zkřivila a líce jí
zbledly také seŠedívěly
Jenom oči její tvořily opak její
ho zevnějšku Živé ohnivé oči
její připomínaly že sličná panf
nesešndivěla věkem ale spíše ža
lem utrpením slzami tajně proli
tými Nevlastní jejf syn Armand byl
nadporučíkem
„Jinochu sotva čtyfiadvacetileté
mu velice slušela pěkní uniforma
vojenská kdo by viděl kněžnu již
šedivou v jeho společnosti sku
tečně by si mohl myslili že sedí
zde matka a vlastním synem
"Víš aký máme dnes den Ar
mandě?" tázala se kněžna jinocha
a 1 prsou vydrat se jí tílký bo
lestný videch
"Vím matinko Dots jest to
mu deset tet co zmizel otccnil 10
Zuzanou"
"Dl Mt" — vadychU si opět
kněžna — "A já liji posud po
sud Jsem na světě! Z toho jet vi
děli jakou silou člověk vládne!
Oh mi drahá malá Zuzanko mé
dítě milé dltí není dne a ní ho
diny abych na tebe si nevzpomí
nalal Kdfe jsi? Žiješ — či
jsi umřela? — Kde jest tvůj otec?
Kde jest můj choť který po tako
vé veliké tragedii teprve mohl
býti mým? Na tyto otázky ni
kdy a nikde odpovědi nedosláváml
Nikdo ničeho neví! Nikdo jich ni
kdy nespatřili"
"Vy matko oplakáváte chotě a
malou Zuzanu Já a moje sestra
Klarissa truchlíme zase pro otce
Oh kdybychom byli měli otce v
době kdy jsme ho nejvíce potře
vali kdy jeho rady a pokyny byly
by nám tak vítány! Nebylo ho tu
to vyrostli jsme bez lásky otcov
ské po tvém boku pod tvým la-
ikavým dohledem Necítili jsme
žádného nedostatku nepoznali
jsme starostí ale přece— nehněvej
se proto matičko— v mé duši něco
schází nejiem a osudem svým
smířen něco mně stále schází"
"Jsi muž nadporučík a bolí tě
tvoje opuštěnost Co bych měla
říci já jež ztratila jsem jediné své
dítě a svého manžela? Deset let
již je očekávám že přijdou domů!
Celých deset let! Kdykoli se
dvéře otevrou všecka sc zachvěji
vždy se domnívám že přicházejí
myslím že sluha je již ohlásí"
"Snad je potkalo nějaké ne
Štěstí" "Mé srdce mi stále šeptá že
Zuzanka žije! Ale kde? Na tuto
otázku sama bych ráda došla od
povědi!" "Všecko pátrání a hledání zů
stalo bez výsledku Musíme se již
domnlvati že umřeli matinko —
abychom starostmi snad o rozum
nepřišli!"
"Nikoli v myšlénku na takovou
ztrátu nelze mně se vpráviti milý
synul Čitím že den po dni mně
sil ubývá že se kvapně blížím k
svému konci Není divu vždyť
více nocí v pláči probdím než
prospím"
"Co přece říkal můj otec když
jsi ho naposledy viděla?"
''Nepamatuji se že by se byl se
mnou loučil"
"Zmizení jeho bylo asi následek
přepjatých nervů Můj otec snad
byl blízek šílenosti "
"To bych nemyslila Byl vždy
klidné a chladné povahy"
Oba na chvíli umlkli
Po delší době pohlédla matka
na nevlastního syna
"Řekla bych tiněcoArmande''
"Poroučej jen mamičko"
"Tys byl ke mně vždy dobrý
Nikdy jsi mně neublížil nikdy jsi
mně nevyčetl že tvoje matka pro
mne umřela Poznala jsem že
mne máš rád"
"Nu ano Nehněval jstra ee
Proč bych tobě dával vinu za hří
chy otcovy?"
"Tvůj otec neměl Žádoých hří
chů Armand"
"NeobviQuji honechciani vzpo
mínat! na svá dětská léta Ubohá
dobrá moje matka — ob ta vystá
la mnohol"
"A jaký byl můj osud? Třináct
let žijeme spolu pod jednou stře
chou Kolik pěkných dní jsem
měla za těchto třináct let? Které
ho dne jsem neplakala? Ty by
se daly velmi lebce spočítatii
"Nikdy jsem ti osud tvůj nezá
viděl mamičko"
"Jen proto Že jsi vždy smýšlel
tak Šlechetně ebei tě o něco po
prosili" "Splním ochotně jakékoli tvé
přání"
"Děkuji ti Armande"
Hraběnaa Levalová na chvilku
umlkla
Dívala se zamýšlenS před sebe
j
jakoby fcc roitpomtnala na minu
lou! "V pnou cítím velikou bolest"
— pravila po krátké pomlčce —
"Myallm řo jsou to předzvěsti
konce al zabiji pomalu ale
Jistě Nepronesený stesk Jest čer-
vem v srdci který i srdce nejsih
nějšl zhlodá A což teprvé slzy
potají prolitél Kdy nikdo jich ne
vidí v noci v tichu potmě — oh j
ty slzy slzy takové srdci neuleví
ty otravují a ničí náš Život 1
Mně dostalo se mnoho žalu a také i
příliš mnoho taioých slzí Nemo
hu již dlouho žiti Odejdu na
onen svět tam kde prý již není
žádného utrpení Ale na svou ma
lou dcerušku na svou drahou Zu-
zanku ani na onom světě nezapo-
menu i tam budu po ní toužiti
plakati vzdychati Prosím tě
Armande neustaň" je hledati Pá
trej po nich vyptávej se piš do '
novin a až je jednou najdeš a
mne tu již nebude přiveď je ke i
mně na hřbitov k mému hrobu
já to budu věděti a cítitil
Vždyť jsi mně jednou řekl že bu
deš Zuzanu milovati — oh tehdy
mně tvá slova tolik lahodila"
"Budu je hledati á pátrati po
nich matko" — odpověděl jinoch
"Však jsem až posud Činil vše
možné abychom je našli Malá
Zuzanka si zasluhuje abychom jí
hledali vždyť byla tak dobrá jako
anděl!"
Hraběnka Levalová pohlížela s
blaženým úsměvem na svého ne
vlastního syna
Uchopila jinocha za ruku a po
hladivši ji spokojeně pravila:
"Děkuji ti drahý Armande dě
kuji ti Oh tys velice hodnýl"
"V úředních kruzích hledají po
dnes mého otce A vy mamičko
neoddávejte se tolik zármutku
vždyť jsme zde my já a sestra
Klarissa a milujeme vás!" f
"Pravdu díšl" řekla hraběnka
smutně "Vy byste mohli žíti ve
Vídni v přepychu a v nádheřeale
jste tady u mne dokazujete že
jsem si nikdy nezasluhovala toho
aby mne svět odsuzoval"
Do komnaty vstoupil komorník
Podával na stříbrném podnosu ' jjj
mladému hraběti Levalovi složený '
a zalepený telegram - J
"Depeše!" — pravil jinoch i k
rychle papír rozbalil
"Odkud?" tázala se hraběnka
Levalová %
"Z Goergéoě" 1
- "Tam nikoho neznám" h
"Ah jak bys neznala! Vždyť J
tam se zdržuje právě dvůr prince
Rudolfa!" % ' A
"Na to jsem nemyslila Čti mi
prosím tě jakou zprávu dostáváš %
ode dvora princova"
Mladý hrabě Leval četl tuto de
pěší: X:
"Jeho císařská a královská vý %
aost žádá mladého pana hraběte 1
Levala aby přijel nejbližším via
kem do Goergéně — Hofmistr"
"Prínc mne volá?" zachvěl se
mladý Leval dívaje se na depeší '
"Od té doby kdy můj otec zmi
zel nikdy jsme nedoufali ode dvo
ra Žádné pozvání Co se tu asi
stalo? Zve mne na hony? Či volá
mne úředně? Volá vojáka?"
"Myslím" pravira Levalová
"že zve tě k zábavě Synové vzne
šenějších rodin zdržují se z pra
vidla při dvoře princově Soaď le
o tobě mluvilo a princ tě zve"
"Možná Netuším však ani
kterak jsem si této veliké cti za
sloužil Musím však ihned se vy
pravili Nejbližší vlak odjíždí za
čtyři hodiny Vy mamičko zů
stanete tu sama a Klarissou Ne
rmuťte se tady! V zimě budeme
choditi do divadel do plesů za
pomeneme trochu na zármutek
Ano ano mamičko! Tak hezká a
mladá nesmíte ještě umřití!'
Na rtech kněžny Heleny objevil
se hořký úsměv
"Hezká a mladil" vzdychla si
"S bílými vlasy se zsinalou tváří
se srdcem zlomeným — to jsem
hezká mladá panf na mou věru!"
